Od chlípníků ani drobek! Glosa o těch, kteří se zbláznili
/ Zdeněk A. Eminger / 26. července 2024
Neuběhne týden, aby si mi někdo z mých přátel, které mám rád, nebo i lidé úplně cizí, nestěžovali, že pro ně přestává být snesitelné navštěvovat farnost, kterou relativně malá skupina lidí proměnila do podoby, která zcela popírá církevní vývoj od dob Druhého vatikánského koncilu. I když jde často o farnosti různé velikosti, počtu farníků, z nichž některé jsou městské, jiné příměstské či venkovské, zoufání mých přátel má vždycky stejného jmenovatele – musí investovat mnohem víc duchovních a duševních sil, aby tu hodinu a půl nedělní bohoslužby přežili ve zdraví, než kolik si jich odnesou ze setkání s Pánem v jeho Slově a eucharistii.
Ti, kteří na to mají čas a možnosti, již roky raději jezdí do farností mimo město, a to alespoň kvůli dětem, které trpěly každé nedělní ráno nevolností a panickými atakami, že se zase jde do kostela, kde se bude zase konat rodeo plné nářků na padlý a mravně zpustošený svět, lidské vztahy a pokleslou morálku. Ten, kdo takové možnosti nemá, postupem času přestane na bohoslužby chodit vůbec, a zbyla-li v něm alespoň nějaká částečka naděje, poslouchá přenosy mše svaté v rozhlasu nebo je sleduje na internetu. Říct k tomu nelze asi víc, než že člověk má mravní povinnost vůči sobě a sobě svěřeným, aby šel tou cestou do věčnosti, v níž má důvěru, a nezpronevěřil se svému křestnímu povolání.
Úplně jiná káva je ne úplně řídké setkání s katolickými blázny a poloblázny, kteří zanášejí katolické prostředí šílenostmi, jež si nezadají s tou nejbrutálnější politickou propagandou. To všechno bývá zabaleno v rigidní a jen málo přitažlivou zbožnost, rámovanou bezpočtem všelijakých zasvěcení, novén a nekonečných modliteb přede mší a po ní, které prodlouží prostou bohoslužbu o jednu, ale i dvě hodiny. Jedním z nejstrašnějších fenoménů, s nímž jsem se setkal a s nímž se setkali i moji přátelé, je krajně nebezpečné přesvědčení, že člověk nebude přijímat eucharistii od akolytů-laiků, mužů a žen, a od ženatých jáhnů, protože nechce přijímat tuto svátost od někoho, kdo mohl mít večer nebo pár hodin přede mší sex se svou ženou nebo se svým manželem. Drzost takových lidí je čím dál tím častěji korunována ostentativním odmítáním přijmout eucharistii od výše jmenovaných, stejně jako neochotou přijímat Tělo Kristovo takzvaně na ruku nebo podobojí způsobou.
Nejde, říkal jsem si pro sebe mnohokrát, o vzkříšené myšlenky, které obhájci ryze duchového života křesťanů vzali, lépe řečeno ukradli Augustinovi, aby ho tím ponížili a udělali z jeho života a díla frašku. Kdo dnes z těchto lidí ví něco o Augustinovi a o tom, jak se formoval společenský a církevní diskurz týkající se ať negativní, ať pozitivní teologie těla? Uvědomil jsem si na příkladu téhle hrubé neuctivosti k pojetí eucharistie, kterou Ježíš nikoho nekrmil jako dítě, ale rozdával a říkal, ať berou, jí a pijí, že jde o zhmotněnou vizi osudové neúcty k církevnímu vývoji posledních sta let, který toho v otázce role Božího lidu a v teologicko-antropologických otázkách udělal víc než celá dvě předchozí tisíciletí dohromady. Jsou-li rozumní lidé, kteří v životě dokázali, že leccos snesou a že se dokáží uskromnit, nuceni jezdit v neděli po cizích farnostech, a je-li tahle praxe běžné známá, ale nikdo s tím nic nedělá, kladu si otázku, jak se u nás vlastně mohou projevit plody synodality, která sice připomíná tragický Plenární sněm katolické církve, v němž přišly sta tisíce katolíků o své naděje, ale která má zároveň řadu neúnavných podporovatelů a kreativních tvůrců?
Už před mnoha lety jsem přišel, řečeno jazykem kanonického práva, o svůj domicil. Stal jsem se, tak jako milióny katolíků po celém světě, nomádem, který se srdcem přivtělil do jedné nevelké italské diecéze, jejíž biskup zvládl přetavit velké dědictví tohoto území, v němž se tvořily dějiny moderní církve, do prostředí, kde se zkrátka můžete cítit doma. I jen představa, že někdo nepřijímá eucharistii z rukou ženy nebo ženatého muže, protože jsou v jeho očích méněcenní a špinaví, mně dodává odvahu zůstat nomádem bez domicilu i nadále. Nikdy a za žádných okolností bych nestrávil ani minutu v katolickém prostředí, které se i jen hrstkou svých členů vymezuje proti současné podobě církve a papeži Františkovi, a ani vteřinu bych nebyl tam, kde si lidé nejsou před Bohem rovni.
Už nevím, co říkat lidem, kteří se třesou o nedělním ránu jako osiky, když si představí, že stráví dvě hodiny posloucháním člověka, který se mentálně zastavil v 17. století, a nikomu se jej dosud nepodařilo alespoň v hrubých obrysech navést na cestu do století 18. Každý jsme zodpovědný nejprve za sebe sama a poté za ty, kteří nám byli svěřeni. Křesťan pochopitelně roste úkony pokory a umenšení. Jeho růst by se ale brzy zastavil, kdyby nebyl provázen potřebou na hlubinu jdoucího vzdělání, odvahou čelit šílencům a svobodou Božího dítěte, k níž jsme byli vyvoleni povoláním našeho Pána, křtem a pomazáním svátostí duchovní dospělosti. Vidíte-li ve svém okolí takové křivdy a bolesti, staňte se tvůrci pokoje a samaritány, kteří se nebojí léčit rány. Nemlčte, jednejte, mluvte. Všechny ty bezduché rady typu „nehas, co tě nepálí“ a „zalezu, zavřu a fertig“ jsou pro budoucnost církve Kristovy v zemi, která se postupně vyděluje ze západního duchovního a kulturního společenství, bezcenné. To, co však cenu má, je ochota vytvářet prostředí, v němž pomyslná mitra s berlou patří všem, kteří se v něm snaží žít aktivním životem. Životem bratří a sester.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Převzato ze zdoje: Od chlípníků ani drobek! Glosa o těch, kteří se zbláznili / Christnet.eu – zpravodajství, názory, teologie, kultura
