Od cancourka do cancourka
Od cancourka do cancourka.
Příběh o naší pouti k Jizerským horám. A možná v tom najdete i něco zajímavého, nového.
Hlavní motivací, proč jsme zvolili právě teď tuto oblast, bylo splnění (projetí) další trati, která Janě chybí. Aby si mohla zazelenat fixem ve své železniční mapě "ČSD z Československa". Byl to malý "ocásek", neboli jak jsem říkal "cancourek" koncové trati ve Frýdlantském výběžku (část Raspenava - Frýdlant - Nové Město pod Smrkem - Jindřichovice pod Smrkem).
Ubytování jsme si našli v obci Bílý Potok pod Smrkem (a to je zase jiný "cancourek", který Jana projetý už měla, Bílý Potok - Raspenava). Taky jsme projížděli.
Vyjeli jsme sami dva s Janou ve středu 20.8.2025 ráno. To byly ještě horké dny. Cestou jsme zastavili v Jablonci nad Jizerou. Využili jsme všední den a zašli do bufetu na oběd za dobrou cenu. Pořádně jsme prošli malým poklidným městečkem.
Zaujala nás nádherná fara, otevřená okna v parném létě, a v každém okně nádherná, opravdu nádherná květena, barevná kvítka a velikánská. To byla nádhera pohledět. Vedle fary byla moderně opravená farní stodola pro setkávání lidí v moderním prostoru uvnitř (prostě byt). Asi tak nějak si to představoval otec Miloš ve Třebové. (Po návratu s otcem Adamem jsme zjistili, že farnost je ještě u nás v diecézi, a je tam P. Ivo Kvapil, kterého místní znají z působení ve Sloupnici). Pod Hradec patří tedy ještě Jablonec nad Jizerou (sídlo faráře) a blízká Rokytnice nad Jizerou. Obojí okres Semily.
V Jablonci nad Jizerou jsme se vydali kousek za město k místnímu Ski areálu, projít se. Pak jsme skočili do auta a popojeli docela kousek do sousední vsi Paseky nad Jizerou. Překonali jsme průběžnou silnici č. 14 (co začíná ve Třebovici), stejný okres, ale jiná diecéze. Jsme v Litoměřické diecézi. Paseky nad Jizerou jsou známé také v české literatuře. Viz odkaz.
Spisovatel Karel Václav Rais napsal knihu Zapadlí vlastenci (ve školách jsme se o tom učili). Spisovatel se inspiroval zápisky zdejšího obyvatele Věnceslava Metelky. Pan Metelka je pochován na zdejším hřbitově pod kostelem.
Krátký odkaz na Zapadlé vlastence a krátký odkaz na pana Metelku.
Paseky jsou také malou kolébkou českého houslařství. Kostelík je pěkně opravený a byly tam i fotografie a publikace o místních aktivitách lidí, hudebním sboru při kostelu apod. Velmi krásné místo. Odtud jsme se prošli pohodovou cestou ke sjezdovce k bufetu u Hermíny (otvírá až o víkendu). Vrátili jsme se zpět ke kostelu a v místní restauraci jsme si v horký den dali točenou limonádu.
Podvečer jsme dojeli do obce Bílý Potok, kde jsme měli ubytování. Jeli jsme krásnou romantickou cestou od Tanvaldu přes průsmyk Smědava, tj. mimo Liberec.
Pak jsme ještě se prošli vesničkou Bílý Potok. Z našeho pokoje je krásný výhled na bílou věž místního kostela. Podél obce jsou rekonstruované kříže s malbami s motivy Krista a svatých v pastelových barvách. Také na více místech jsou volně přístupné posilovací stroje na cvičení v malých parcích. To se nám líbilo, že ty posilovací stroje mají třeba jen po jednom, ale na více místech podél celé obce. Místní hospůdky otevírají až na víkend od pátku, dnes není kam posedět. Ale prošli jsme hřbitov, je tam hodně Romů. Německé monumentální hrobky jsou vždy podél zdi, již neudržované, ale vkusně ponechány, memento dřívější doby. Všechna sláva, polní tráva, zde platí v surovém slova smyslu.
Ve čtvrtek 21.8.2025 jsme auto nechali u chalupy a autobusem jsme vyjeli na sedlo Smědava. Kdysi na Smědavě byl velký samoobslužný bufet. Ceny sice i kdysi nebyly mírné, ale jsme v horách, a turisté samoobslužnou horskou chatu rádi využívali. Dnes je z horské chaty přestavěno na veliký luxusní čtyřhvězdičkový hotel pro luxusní hosty. Turisté se mu vyhýbají, a ani nejsou zde moc vítání. Užívají si v něm lidé toužící po luxusu v horách. Hotelu jsme se vyhnuli a pěšky šli směrem na nejvyšší vrchol naší části Jizerských hor - Smrk (1124 m). Původně jsem spekuloval, že bychom šli přes vedlejší vrch Paličník (krásné skály) na Smrk a pak sešli na druhou stranu do Nového Města pod Smrkem. Jana mi dala ultimátum - buď Smrk nebo Paličník, oba kopce nedá. Ať si vyberu. Dobrá, dnes Smrk a sestoupíme do Nového Města p. S. Jelikož jsme vycházeli z náhorní planiny, jak jsem psal, šlo se moc dobře. A rychle. Míjeli jsme oblast pramenů řeky Jizery. Je to prameniště (oblast), běžně nepřístupná. Poslední kilometr byl náročnější, "Nebeský žebřík". Prostě strmě po kamenech nahoru. Na Smrku bylo už více lidí. Ze druhé strany tam proudilo hodně polských turistů, pro které je výstup na vrchol velmi atraktivní. Na vrcholu je krásná rozhledna, volně přístupná. Uvnitř rozhledny je volně přístupná útulna, místo pro bivakování a přenocování. To lidé využívají.
Přešli jsme na polskou stranu a podél státní hranice jsme sestoupili k zajímavému historickému kamenu (v devadesátých létech ho opravili). Vyznačuje historický hraniční bod mezi Českem, Slezskem a Horní Lužicí. Vrátili jsme se zpět na českou stranu a sestoupili do Nového Města pod Smrkem. Procházeli jsme kolem minerálního pramene místní kyselky, upraveno v lese, volně přístupno. Je to součást vícera minerálních pramenů v širokém okolí, díky působení přírody a živlů v dávné historii. Na naší straně jsou známé Lázně Libverda, na polské straně lázně Swieradow Zdroj a menší lázně Czerniawa Zdroj. Město pod Smrkem je maličké městečko. Působí ospale a na první dojem jako sociálně slabé místo, kde je asi větší chudoba a více lidí ve finanční nouzi. Nicméně je zde spousta návštěvníků z Polska. I díky nim jsou na náměstí funkční celkem dobré restaurace, moderní cukrárna a obchody. Hodně Poláků zde jezdí nakupovat věci, které se jim vyplatí. Pod Smrkem na zdejší straně jsou nějaké cyklotraily, které využívá množství především Poláků. Například tátové se syny, anebo mladí lidé přijedou sami.
Z Nového Města jsme jeli vlakem přes Frýdlant a Raspenavu do Bílého Potoka k našemu ubytování. Jana si projela novou trať (Nové Město-Raspenava). Jenže ouha, chybí jí ještě cancourek Nové Město - Jindřichovice pod Smrkem. To bude až v sobotu. Do té doby nemá zcela splněno. Chybí splnit koncový cancourek.
Pátek 22.8.2025 už se notně ochladilo. Kdeže jsou ty tropické krásně teplé dny...Ale neprší. Znovu jsme vyjeli autobusem na Smědavu. Ze Smědavy jsme kráčeli na vrchol Paličník. To byla pohoda, ono se šlo skoro po rovině. Potkávali jsme hlavně mladé turisty (muže i ženy), kteří evidentně nocovali v přírodě. Paličník je skalnatý vrchol, na úplný vrchol se leze pomocí žebříků a řetězů. Nahoře velký kříž a nádherný výhled. Naproti hora Jizera, skalnaté pohoří Ořešník, Frýdlantské Cimbuří. Za námi Smrk s rozhlednou. Dole lesnaté údolí, to pokračuje obcí Bílý Potok a pak tam dál Hejnice s poutním chrámem. Vzadu Frýdlant a pak Bogatynia s dolem Turów.
Sešli jsme podél Hájeného potoka se stejnojmenným vodopádem. Kolem dokola přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Na konci naší cesty, asi 300 m nad naší ubytováním, se nachází Bartlova bouda. Otevřeno má od pátku do neděle, a hlavně vaří. I když v pátek mají psáno, že otevírají až od 14 hodiny, už ve dvanáct nás srdečně osobně zvali dovnitř.
Odpoledne jsme jeli autem přes tu krásnou silnici na Smědavu, dále na Tanvald až do Příchovic. Příchovice jsou vesnička nad Tanvaldem a je tam Křižovatka - diecézní centrum života mládeže pro Litoměřickou diecézi. Křižovatka v Příchovicích byla v českých podmínkách úplně ale úplně první a navázala na dobu tajného setkávání mládeže už v dobách hlubokého komunismu. P. Miroslav Šimáček byl komunisty za trest přeložen kdysi do Příchovic, protože se přespříliš věnoval mládeži, a to nebylo žádoucí. Ale Duch svatý jako vždy vše využije k mnohonásobnému dobru a žehná. A tak se zde v Příchovicích stal zázrak. Davy mladých z celé země potají a ilegálně putovaly za P. Šimáčkem do Příchovic. Jak Jana trefně glosovala, je až s podivem, že to tady mohlo v dobách tuhého komunismu fungovat, aniž by komunisté surově zasáhli. Prostě zázrak.
V Příchovicích byl v pátek koncert. Ještě před koncertem jsme si prošli místní turistické lákadlo - rozhledna Maják (nahoru jsme nestoupali) a okolní atrakce po stopách Járy Cimrmana. Byla tam i zvířátka, a tak spousta mladých rodin s dětmi zde trávili volný čas. Co nás s Janou více zaujalo, byl místní park. Byla tam velká pamětní deska na památku doktor Milady Horákové. Nezapomeneme. A hned vedle pamětní deska na První dámu paní Olgu Havlovou (první manželku prezidenta Havla) a připomínka jejího života a sociálních aktivit pro lidi hendikepované a opomíjené (založila Výbor dobré vůle). Toto jsou ta správná místa a správné činy dnešních následovníků, kteří připomínají osobnosti naší historie, kteří jsou nám často nedosažitelnými příklady svými činy a postoji v nelehké době.
Přesunuli jsme se do kostela v Příchovicích. V 17 hodin začal benefiční koncert Pavla Helana. Benefiční, protože se vybíralo na opravu střechy kostela (oprava uskutečněná v 90. létech už nepomáhá a zatéká jim tam). Byla tam spousta mládeže. Střední a starší generace poskromnu. A mladí studující těch peněz ještě moc nemají. Takže výtěžek z koncertu nebude asi velký. Ale pomáhá a přispěl také Liberecký kraj a Litoměřické biskupství ze svého fondu. Velkými částkami. Těch drobných, které je třeba vysbírat, nebude už tolik. Kromě hotovosti nabízeli i QR kódy, ty jsme hned využili jako správní moderní lidé. Jedinou nevýhodou bylo, že tam byl mizerný signál a naskenovat a posléze zaplatit byl vlastně docela odvážný výkon. Vystoupení Pavla Helana bylo jako vždy fantastické. Místní kněz P. Jiří Smolek je mladý muž, zde je prý asi od roku 2019. Měl krátké uvítání, vysvětlení smyslu benefičního koncertu, a na závěr všem požehnal. Líbilo se mi, jak jsou zde mladí lidé bezprostřední, opravdičtí, takoví jací jsou. Asi to je tak i u nás na Americe či na Vesmíru. Prostě krása mládí, věrohodnost a opravdivost. Dobrovolné vstupné například vybírala mladá děvčata, pěkně zmalovaná, načesaná a obarvená různorodými přelivy na vlasy, skoro jako Máří Magdaléna v době své světské kariéry. Během koncertu vzadu mladí dělali "mexické vlny", hlasité potlesky, hlasité zpívání. Prostě nádhera v přítomností mladých lidí. Pavel Helan měl taky jednu písničku věnovanou ukrajinským vojákům (složil ji, když se vracel ze zákopů někde dále za Žitomirem), kde měl koncert přímo v zákopech pro vojáky. Za tu písničku mu na konci koncertu P. Jiří Smolek poděkoval, zvláště když tento den na výzvu papeže Lva se modlíme za mír a ukončení válek... Během koncertu mne jako rodáka od Valašska upřímně rozesmála jedna průpovídka. Pavel Helan nás učil maďarsky. Hepodivse, henpesléce. A vysvětlil. Ono to není maďarsky. Když měl Pavel Helan koncert na Valašsku, bylo to v zimě. O půl druhé v noci ho vezl místní šofér někam na ubytování. Všude bílý sníh. V autě ticho. V tom proběhl po stráni takový malý bílý psík v bílém sněhu. Místní šofér jen prohodil - He, podiv se, hen pes léce. Přeloženo - Hele podívej se, tam běhá pes... To mne tak rozesmálo, že kdykoli potkám psa, hned volám - he podiv se, hen pes léce. Zajímavá byla interpretace písně, kterou si půjčil od Visacích Zámků. Přetextoval ji, a namísto "...myslela, že je to známka punku".... nám začal zpívat..."myslela si, že je to známka folku"... a k tomu nějaké folkařské rýmy. Nejde to popsat, musí se to slyšet.
Po koncertu jsme vystoupili k historické rozhledně Štěpánka. Byl už podvečer, zavřeno, ale to nám nevadilo. Před léty jsme tu byli ještě s našimi malými děťátkami. Dnes sami. Pod rozhlednou je plac s kameny. Kdysi to bylo kultovní místo, kam chodili Němci (pod taktovkou fašistů) opěvovat své ve válce padlé německé hrdiny. Byl tam tehdy takový ten německý kříž z doby Pruska (dnes ho využívá Luftwaffe). Kdysi čestný řád za vojenské zásluhy. Po válce německý kříž místní rozhořčení lidé zbořili a vyhodili do houští. Podstavec zbyl. V devadesátých létech vojenští nadšenci místo upravili, německý válečný kříž našli v lese a znovu ho připevnili. Neřízeně, sami od sebe. Jenže místo začalo přitahovat vyznavače fašismu a zla. Obec Kořenov, pod kterou toto patří, zde instalovala vysvětlující tabuli s popisem událostí od renomovaného historika. Dnes už tam kříž opět není, zbyl jen podstavec a vysvětlující informační tabule. Nevydrželo to, ne každý na obou stranách (Němci, Češi) hledá smíření. Někteří jsou v každé době vyznavači konfrontací a válek anebo neodpuštění.
Sobota 23.8.2025. To je nejméně stabilní počasí. Zima, místy zaprší. Ale celkově nám bylo příznivé.
Auto jsme opět nechali u chalupy. Sešli jsme pěšky cca 3 km na nádraží Bílý Potok. Nádraží leží už v katastru města Hejnice. Sjeli jsme vlakem přes Raspenavu a Frýdlant až do konečného cancourku Jindřichovice pod Smrkem. Teď konečně má Jana celou trať poctivě projetou. A to nás ještě čeká cesta zpět. Jindřichovice pod Smrkem vešly v širší známost asi před 20 lety. Tehdy místní mladý starosta, ekolog, aktivista, vydal obecní vyhlášku, ve které zakazoval neohlášený vstup okresních úředníků z Liberce i odjinud do jeho obce. Důvodem bylo jeho rozhořčení, jak do Jindřichovic jezdila spousta úředníků pořád něco kontrolovat, bez smyslu, šikanovali, pořád chtěli pokutovat, nenechali si nic vysvětlit. A tak pan starosta práskl rukama o stůl a rozhodl, že od nynějška bez jeho vědomí žádný nezvaný úředník nevstoupí do jeho úřadu. Bylo toho v celostátních zprávách jako zajímavost. Věci se už od té doby uklidnily, uplynulo hodně vody, i povodní, kdy si lidé i úředníci museli pomáhat. V Jindřichovicích na vás bafne všudypřítomný smysl pro přírodu, ekologii, ochranu života. Separační kontejnery jsou na každém kroku. Na mostech a mostcích květiny v květináčích. Na jednom konci obce jsme přes plot nakoukli na místní "živý skanzen". Velký hrázděný statek. Z časových důvodů nejdeme dále. Provozuje ho místní sedlák. Součástí je i malý funkční větrný mlýn. Dočetli jsme se, že nějaký větší skanzen mají také v sousední vesnici Řasnice, tam je více budov a tamní majitel dostal také nějakou cenu z Německa za záchranu památek. Tam jsme nebyli. Na opačné straně obce jsme šli kolem nějakého statku, tam byla velká směrovka "Svatba". Napadlo mě, že bychom se mohli jako strejda a teta z Moravy připojit, dobře se najíst a napít. Ale Janě se ten nápad nezdál.
Snad pár slov ke zdejší trati. Nyní končí v Jindřichovicích pod Smrkem. Jednu chvíli trať vedla až do dnešního Polska. Mezi Rakousko - Uherskem a Pruskem zde jezdily vlaky. Staniční budova v Jindřichovicích má skutečně impozantní (řekněme předimenzované) rozměry. Dnes je zakonzervovaná v majetku obce. Na budovu nechal současný vlastník (obec) řízeně nakreslit veselé obrázky, například že nás vítají v místě, kde lišky dávají dobrou noc. A z obrázku vykukuje krásné liščátko. I když tudy na chvilku jezdily přeshraniční vlaky, v Jindřichovicích se vždy muselo přestupovat. Němci (z Pruska) zde posílali těžké lokomotivy, na které tato trať nebyla stavěná. Po druhé světové válce provoz v plné míře už obnoven nebyl.
Došli jsme k torzu bývalého kostela svatého Jakuba. Zříceninou se stal už za husitských válek. Novější kostel mají přímo v centru obce, a ten vlastní obec. Bohoslužby se tam (v tom funkčním kostele v centru) ale jednou za čas konají.
Dále už je polská hranice. A tam někde krásný hrad Czocha. Ten neznáme, někdy příště. Ale je prý nádherný. Jiný nádherný hrad a zámek leží ve Frýdlantu, tam máme další cíle. Jedna z turistických tras má název od Hradu a zámku Frýdlant až do hradu Czocha.
Vlakem jsme popojeli zpátky do Frýdlantu. Bylo po poledni. Prošli jsme kolem zavřeného farního kostela (je tam pochován jeden ze šlechticů, co vlastnil zdejší hrad). Na náměstí jsme našli velmi krásnou a příjemnou restauraci Bílý kůň, s velmi příjemnou obsluhou. Skvělé jídlo. Vše fungovalo naprosto výtečně. To je zážitek, pokud restaurace funguje, jak má.
Po vydatném obědě jsme se vydali na historickou rozhlednu nad městem. Kamenná historická rozhledna, vstupné mírné. Zato díky již vzrostlým stromům nebylo z ní vidět skoro nic. Ale ten pocit být na historické rozhledně, je taky krásný. Došli jsme k městskému hřbitovu. Opět podél velkých zdí množství dříve výstavních hrobek tehdejších obyvatel, Němců. Některé opuštěné, někde již česká jména. Uprostřed hřbitova urnový háj a malé hrobečky na urny. To množství nevyužívaných hrobek bylo ohromující. Na jednom funkčním hrobě byl docela zajímavý nápis - Žil jsem, jak jsem žil. Líp jsem to neuměl... To je někdy docela pravdivá věta. V centru jsme navštívili v historickém baráčku, podstávkovém domě, Betlém. Autor pohyblivého Betlému Gustav Simon jej tvořil 60 let. Plocha 4 krát 2 metry, a tam 130 pohyblivých a 50 statických figur. S restaurováním pomáhali Betlemáři z Třebechovic pod Orebem.
Venku se rozpršelo, a to dost. Když déšť zmírnil, došli jsme na nádraží na vlak do Bílého Potoka. V Bílém Potoce bylo opět už bez deště. V lesích byly vidět mlhoviny a páry. Cestu do chalupy jsem navrhl zpříjemnit mírnou zacházkou k horské chatě Hubertka. Došli jsme k zavřené chatě Hubertka, už po zavírací době. Zase se spustil vydatný déšť. Pán Bůh nám připravil docela krásnou vzpruhu. U chaty bylo několik mladých lidí, v pláštěnkách a oblečení do hor. Zrovna se vydávali dál. Prý chtějí dojít (v dešti) na vrchol Smrk a tam přenocovat. Říkali jsme, že na přenocování je pod rozhlednou docela dobré místo, jsou tam i záchody. Jen poslední kilometr je prudký po kamenech ńahoru, Nebeský žebřík. Za to nám upřímně poděkovali. My jsme nabyli optimismu, že v dešti, zimě, dorazíme do 2 km vzdáleného ubytování, tam se umyjeme, usušíme, popijeme dobrého vína a budeme spát v krásných postelích. Narozdíl od těch mladých odvážných lidí. To se nám pak po asfaltce v lese šlo velmi dobře, i v dešti. Cestou jsme míjeli chráněné mločí údolí.
Neděle 24.8.2025. Ráno jsme vyklidili ubytování a jeli na nedělní mši do poutního kostela Hejnice (patří do chrámů vyjmenovaných ke Svatému roku). Od letošního roku je ve farnosti farářem R.D. Mgr. Jiří Voleský, který má vazby i na Českou Třebovou. Pan farář na nás působil nádherným dojmem. Už před léty jsme měli možnost ho poprvé vidět, nečekaně. To jsme byli na výletě v Trmicích u Ústí nad Labem a tam jsme šli v neděli na mši. Poté co se stal Litoměřickým biskupem pan Stanislav Přibyl, byl P. Voleský jmenován jedním z asi dvaceti lidí širšího poradního sboru - jak nazývá pan biskup, takové ty "vši v kožichu", kteří se nebudou bát upřímně a pravdivě říkat biskupovi prostě pravdu, a radit podle svého svědomí a přesvědčení. Pan farář Voleský na nás působí opravdu přirozeným a krásným dojmem. Už tehdy v Trmicích, a nyní v Hejnicích.
V kázání připomněl hlavně druhé nedělní čtení, a to rozvinul. Poslušnost. Dnes je to až sprosté slovo. A navíc, učme se poslušnosti, jako se učil poslušnosti Kristus. Jak se mohl učit poslušnosti Kristus, když je Bůh a je mu to vlastní? A jakou poslušnost tím míní? Je to poslušnost přirozená, k Bohu, k nejvyšší autoritě, poslušnost z lásky, v pravdivosti. Nikoli zaslepenost nějakým heslům nějakých politických hnutí apod. A proč se jí učil i Kristus? No, protože Kristus jako Bůh přijal i lidskou přirozenost jako člověk. Se vším všudy. Takže můžeme vnímat i jakousi na první pohled paradoxní situaci. Bůh vševědoucí, v těle člověka Kristus na zemi v daný okamžik všechno hned nevěděl (to ví jen Bůh otec v nebi). Bůh všemohoucí, a Kristus na zemi, který tento svět ihned zcela neměnil, nezměnil řád, nenastolil svou vládu. Bůh milosrdný, a přesto Kristus na zemi působil jen v určité části zeměkoule, v určitém ohraničeném místě, jak to víme. A tento Kristus nás učí poslušnosti k Bohu, k Pravdě, k Lásce. A ono evangelní slovo - "neznám Vás", co se pak četlo v evangeliu... Ti lidé se s ním potkávali, viděli se, na stejné ulici, možná na hostině, někde v blízkosti a přesto Kristus pak říká - "neznám Vás". To platí i dnes. Některý člověk možná je přítomen v kostele, možná ani ne, potkává zde Krista, ale nejde do hloubky. Možná dělá jen formální úkony, formální věci. Kristus žádá opravdovost, upřímnost, živou víru. Nestačí jen o něm vědět... I to může být pro nás otázka, co my s tím. Snažíme se žít plně s Ježíšem? Vytvářet hlubší vztah s Bohem? Anebo ho míjíme a nechceme s ním ten vztah vůbec mít, natož budovat?
Mši doprovázel chrámový sbor, a měli to moc hezky nacvičené. Na konci mše byly ohlášky, a tak jako u nás spontánně a aktivně mnohé věci oznamovali samotní laici. Například mladý hoch (trochu nervózním hlasem) oznamoval, aby se místní přihlásili na mezifarní pouť až do Neratova. Pan farář když ohlašoval nějaké věci, aktivně komunikoval s místní pastorační asistentkou, která mu operativně upřesňovala informace. Takové normální, upřímné, opravdové. Krásný dojem jsem měl z toho. Pan farář koordinoval věci kolem výuky náboženství a farní katecheze dětí. Podobně jako u nás, termín setkávání budou ladit, až podle možností dětí, rodičů a jeho. Hezké.
Mimochodem pan farář taky ohlásil, že sem do Hejnic zavítají na bohoslužbu mladí křesťané během svého pobytu na Křižovatce v Příchovicích. A s sebou vezmou i pana biskupa Stanislava Přibyla.... Tak kdo by chtěl z nás ostatních se taky účastnit, přijďte.... Toto se mi taky líbilo. Že biskup Stanislav je zde prezentován jako jejich spolubratr, přítel, který ... mimochodem... bude i zde, a to tak, že si ho zde přivedou sami mladí... Žádná celebrita či excelence někde ze sídelního města Litoměřice nepřijede za zvuků fanfár a proklamativních prohlášení. Prostě přijede v partě mladých ve své diecézi. Hrozně se mi to, v podání informace pana faráře Voleského, líbilo...
Po mši jsme si prohlédli vystavené fotografie ze života místní farnosti. Z toho jsme vydedukovali, že farní život místních probíhá hlavně v sousední Raspenavě, kde je fara, tam bydlí pan farář, mají farní zahradu, tam je například farní guláš, setkávání. Na fotkách jsou vyfocení farníci při různých událostech, i neformálních. Například v dobových kostýmech, jak dělají nějaký průvod. Anebo hrají nějaké divadlo či představení venku. Anebo nácvik ministrantů před Velikonocemi. Kluci tam leží před oltářem v civilu, a maličký cipísek dřepne a kouká na ostatní kluky, aby to dělal taky tak... Z fotek je patrné, že jsou to události před příchodem tohoto faráře, takže má pan Voleský vskutku na co navazovat. U vchodu uprostřed mají velkou historicou truhlici na zemi a tam nápis - pro váš malý dobrovolný příspěvek... Docela vtipné. Cestou z Hejnice jsme se zastavili v kostele Raspenava. Hned vedle kostela je opět velká neudržovaná hrobka. Pak jsme pokračovali znovu do Frýdlantu. Tentokrát jsme se soustředili na hradozámek. Komentované prohlídky nabízejí v češtině, němčině a často v polštině. Polských turistů je zde mnoho. Nabízejí prohlídku hradu a zvlášť okruh zámkem. My jsme napoprvé zvolili hrad. Mladý průvodce (asi student univerzity) byl velmi sympatický. Přivítal nás v nejchudší části Libereckého kraje. Podle něho první a hluboký zásah k prohloubení chudoby byl učiněn už roku 1918 za první republiky. Totiž jedním z posledních majitelů zdejšího panství byl velmi oduševnělý, inteligentní a empatický pán. Ten dával práci až 2000 lidí a velmi se zajímal o jejich sociální podmínky. Vymýšlel všelijaké projekty pro jejich lepší život a kulturní rozvoj oblasti. Ve své době centrem oblasti byl právě Frýdlant. Zatímco Liberec a okolí bylo chudé okolí s továrnami. Roku 1918 po Pozemkové reformě šlechta přišla o velkou část majetku. Tedy i zdejší hradní pán. Podmínky dostal takové, že s bolestí v srdci musel postupně propustit většinu z těch 2000 zaměstnaných lidí, do nejistoty. Pak byla válka. Po roce 1945 další znárodnění. Zapomenutý kraj. Jak průvodce říká, když od Liberce vlakem projedete tunel, anebo autem serpentiny, rázem se ocitnete "na konci světa", kde je bída. Nicméně podle něj pro nás je důležité, abychom si odnesli z prohlídky toto: Frýdlant je hrad a zámek. Jeden velký celek, komplex. V horní části hrad, v dolní části zámek. Hradní část je jako muzeum upraveno už od roku 1801. Tedy nejstarší hradní muzeum ve střední Evropě. Mohlo to být nejstarší hradní a zámecké muzeum v celé Evropě, ale bohužel je předběhl Louvre v Paříži prý asi o rok, o dva. Tak aspoň v té střední Evropě mají to NEJ. Jeden z panovníků založil komplex v Hejnicích. Někteří šlechtici jsou pochováni v hrobce v Hejnicích. Klíče od rakví jsou vystaveny právě tady na hradě ve Frýdlantu. Kromě jiných panovníků za zmínku stojí samozřejmě Albrecht z Valdštejna. Svého času generalissimus, druhý nejmocnější člověk říše. Hlavní sídla měl ve Frýdlantu a v Jičíně. Ale vládl z Jičína. Shrábl zkonfiskované majetky po Bílé Hoře, protože stál na správné straně vítězů. Byl tak mocný, až se toho zalekl císař Ferdinand II. Ten ho nechal (tuším 25.února 1634) zavraždit v Chebu. Spolu s ním i jeho přátele a stoupence. Pak se panství ve Frýdlantu ujal jeho přítel, ale ten byl taky zavražděn, protože měl blízko k Albrechtovi z Valdštejna. Pak už to šlo s panstvím s kopce, Švédové oblasti dobývali a drancovali... Z moci Albrechta z Valdštejna, druhém nejmocnějším muži říše, generalissimovi, nezbylo nic.
Po prohlídce jsme zavítali zpět k nádraží. Tam končila kdysi provozovaná úzkorozchodka z Frýdlantu na západ. Na zhlaví je muzeum fandů této železnice, ale bylo zavřené. Na informačním panelu naproti nádraží je psáno, že provoz na železnici byl ukončen roku 1976. Naproti na místním nádraží jsou nějaké úzkorozchodné nákladní vozy a taky podvalníky. Pro značnou nerentabilitu (ztrátovost) a hlavně pro katastrofický stav byla trať zrušena. Trať vedla na západ, nadjížděla běžnou trať do Zawidowa, pokračovala do Dětřichova. V Dětřichově je kousek koleje a nějaké vozy. Tam železnice dělala úvrať a vedla dále do Heřmanice, na samou státní hranici. Tam je dnes zřícenina bývalé velké staniční budovy. Dál už je Polsko, Bogatynia. Přechod pro pěší a cyklisty. Kdysi byly plány propojit úzkorozchodku se systémem úzkorozchodek v oblasti Zittau. To se už nerealizovalo. Před 20 léty chtěli nadšenci naši část tratě obnovit včetně turistického provozu. Aspoň část. Podle stavu to vypadá, že svůj sen se jim uskutečnit nepodaří. Tak aspoň mají to své malé muzeum ve Frýdlantu a malou ukázku tratě v Dětřichově má nějaký nadšenec na vlastní zahradě. Část bývalé tratě je zarostlá stromy, část vede soukromými pozemky, na malé části je místní komunikace.
Vesnice Dětřichov nás zaujala kostelem. Je tam pamětní deska na P. MUDr. Ladislava Kubíčka. Kněze zavražděného mladíky už v nové době na faře v Třebenicích u Lovosic. Ladislav Kubíček totiž několik let byl farářem zde v Dětřichově (a na spoustě jiných míst), v době komunismu. Možná právě tady mu pomáhaly rodiny spolu s paní Svatošovou (pozdější zakladatelkou hospiců) opravovat kostely a fary, kde zrovna P. Kubíček působil. Kolem vnitřní zdi bývalého hřbitova kolem kostela je umístěná skleněná křížová cesta smíření. Jsou tam moderní kresby a je to i na památku těch, kteří tady kdysi žili. Namísto hrobů a památníků, krásná křížová cesta. Z dotací dárců, na realizaci se podílela taky obec.
Vesnice Heřmanice na samé státní hranici je mimořádně pěkná obec. Má rovněž titul třetí nejkrásnější vesnicí roku zdejší oblasti. Podél vesnice je hodně dřevěných soch. Zhotovuje je nějaký místní řezbář. Například Soptík i svatý Florian u hasičárny, nějaké víly, medvědí rodinka, další věci. A taky čerti v místním Heřmanickém pekle. No, snad řezbář vytvoří i ušlechtilejší postavy, než ty zlé čerty. Nad obcí je moderní rozhledna. U ní piknikovali Poláci od nedaleké Bogatynie, se svými rodinami.
A dál? Dál je Bogatynia. Otevřeli tam letos 15.8. nový termální aquapark s názvem Aquatynia. Prý polský Maledivy, nebo malé divy? Koupaliště postavili už před 7 léty. Místní zastupitelé. Ale načerno. Legalizovat se to podařilo právě letos. Voda má až 29 stupňů. Tři velké tobogány, spousta atrakcí. Uvítací ceny jsou za babku. My o tom nevěděli, a tak jsme to ani neplánovali. Máme další důvod se zde vracet.
Cestu zpět domů jsme si zpříjemnili pozdním obědem v restauraci Globus v Liberci. Tam je prý svět ještě v pořádku, tvrdí to na reklamním poutači. Ale restauraci a cukrárnu má Globus opravdu výtečnou.
