o. Adam k Evangeliu podle Lukáše 18, 9–14
Včera, 26. října 2025, jsme opět dostali od Pána dar Jeho SLOVA.
Jestli Ježíš oprávněně použil podobenství „o dvou lidech, kteří šli do chrámu, aby se modlili“?
Ano, Pán řekl toto podobenství oprávněně. Ježíš zná všechno, co člověk prožívá ve svém nitru – zná naše úmysly, zná naše plány. Proto je pro něj důležité i to, co bych osobně nerad zveřejňoval, a co je přítomné v mém srdci.
Boží slovo je bohaté.
U Izajáše 65,5 čteme:
„Říkají: Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý.“
Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane.
Tento verš je Boží výtka vůči lidu, který se sice navenek tváří zbožně a svatě, ale ve skutečnosti žije v neposlušnosti a pohrdá druhými.
Úplně jiný postoj reprezentuje například svatý Pavel, apoštol:
„Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.“
(1 Kor 4,3–4)
Toto podobenství z Lukášova evangelia (18,9–14) mě osobně vede nejen k respektu, ale i k opravdové touze, abych měl ve svém nitru úctu k tomu, co je svaté.
Abych měl pravou lásku k tomu, co je v obsahu mé víry to úplně nejsvětější.
Je to mimo jiné dar Eucharistie.
Je to On sám – Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk.
